středa 8. února 2012

Dáte si něco k pití?


  Minulý týden jsem se zúčastnila několika pracovních jednání. Bylo to velice únavné, ale perspektivní, což se může zdát na první pohled protikladné. Když to ohodnotím body, tak mínus jeden, plus jeden se rovná nula, plus minimálně jeden pro dlouhodobý užitek. Můžu tedy konstatovat, že úspěšnost minulého týdne je v kladu, což je pozitivní. O tomto jsem však dnes psát nechtěla.
  Pokud jdete na jakékoliv jednání nebo pohovor, běžně se stává, že vám druhá strana nabídne něco k pití. Obvykle pouze dotazem: „Dáte si něco k pití?“. V tomto momentě pro mě obvykle nastává dilema. Zásadní otázka, kterou si kladu, je zda mám vůbec žízeň, nebo na něco chuť a zda si v příští hodině budu moci někam dojít na WC. Možná někomu může přijít otázka s WC absurdní, ale můžu všem potvrdit, že pokud člověk běhá z jednání na jednání tak moc šancí kde si odskočit nemá. Navíc přijít na obchodní schůzku a ptát se po toaletní míse není zrovna moc profesionální.
Další zásadní moment mého rozhodování je způsob jakým se tazatel zeptá. Pokud se na vás kření otrávená sekretářka, kterou nadřízeny vyrušil od pilování nehtů, většinou stroze odpovídám: „Ne děkuji.“ Asi by mi leckdo řekl, že bych si naopak měla vymýšlet, ale nemám takovou povahu. Nerada kohokoliv čímkoliv otravuji.
  Pokud tedy projdu přes tyto počáteční otazníky (žízeň/chuť, WC, příjemnost) dostanu se konečně k tomu podstatnému, a to co si tedy dám. Kávu mám ráda s pěnou, nebo v podobě laté. Vím, že si v tomto ohledu hodně vymýšlím, ale popravdě, když už si něco chci dát, tak prověřím nabízejícího. On se dá dobře odhadnout z toho co mají pro obchodní partnery připravené za občerstvení i celkový přístup té dané firmy k lidem. Již se mi párkrát stalo, že jsem dostala úplně výbornou vídeň, ovšem spíš se člověk setká s možností turek/rozpustný a pak občas jako bonus mlíčko.
  S čajem je to krapet složitější. V našich končinách je obvyklé, že čaj je pytlíkový od Jemči a vše ostatní je nějaký výmysl čajových bláznů co v listí hledá smysl života. Je to trochu smutné, ale doufejme, že brzo se k nám na pole všedních dní dostane i nějaká čajová kultura. Takže jsem si skoro stoprocentně jistá, že když si dám čaj, dostanu klasického tzv. pytlíkáče. Ještě štěstí, že i u čajových pytlíků se dá sehnat různá kvalita a jemču jsem už dlouho nepotkala. 


  A na závěr voda. Voda, životabudič povětšinou podávaný v láhvi. Naštěstí mám zkušenost, že když si dám čistou vodu tak vím co můžu čekat a povětšinou, pokud je čistá sklenička, jsem spokojená. Samotnou epizodou jsou různé šťávy a džusy. Nikdy jsem neměla dost odvahy něco podobného na obchodní schůzce vyzkoušet. Ani vám nepovím proč. Asi osobní nedůvěra k obsahu cukru těchto výrobků.
  Je až s podivem kolik věcí člověk obecně zváží, než se rozhodne zda si dá nabídnuté pití a to v jedné vteřině plynoucího času. Zamysleme se nad rozhodnutími běžného životy o mizivé důležitosti. Jsou tak triviální a přitom komplikované. Zamysleme se nad tím jak nabídnuté pití působí na zákazníka či obchodního partnera. Zdá se, že je to maličkost, ovšem osobně si myslím, že stejně jako to jak je člověk ustrojen, jak jedná s lidmi a jak je vybavená zasedací místnost vypovídá o firmě jako takové. Nezapomeňme na největší průšvih všech průšvihů tohoto tématu a to, když je vám nabídnuto něco co již došlo. To je jako když řeknete něco ve smyslu: „Přinesla bych vám zmrzlinový pohár, protože ho tu běžně každý dostane ale vy máte smůlu protože před hodinou poslední snědla vaše konkurence.“
  Všímáte si i vy, čím jste kde pohoštěn, nebo vám je to jedno? Napište mi. Budu vám vděčná.

Vaše




 
Video tohoto týdne je již staršího data. Poslechněte si  kyblíkové hudebníky z brny.